Karel Čada: Pojem sociálně vyloučená lokalita je stigmatizující

V roce 2015 realizovala společnost GAC spol. s r. o. výzkum pro Ministerstvo práce a sociálních věcí (viz Analýza sociálně vyloučených lokalit v ČR), v rámci kterého byla zpracována aktuální mapa sociálně vyloučených lokalit v České republice. “Počet lidí žijících v sociálním vyloučení se zvyšuje i proto, že se v této situaci rodí a vyrůstá další generace dětí”, uvádí v rozhovoru pro Revue pro sociální politiku a výzkum hlavní autor analýzy sociolog Karel Čada. Jedním z klíčových problémů je vzdělávací systém, kterému se dlouhodobě nedaří prolomit past sociálního původu v sociálním vyloučení. “Současná generace sociálně vyloučených mladých rodičů, vyrůstající po roce 1989, dosáhla o něco horší vzdělanostní úrovně než jejich otcové a matky”, zamýšlí se Karel Čada nad dalšími souvislostmi sociální exkluze v Česku. 

 

Koordinoval jsi zpracování druhé analýzy sociálně vyloučených lokalit. Jak s mírným odstupem hodnotíš její výstupy a průběh?

S mírným odstupem se domnívám, že pojem sociálně vyloučených lokalit není šťastným konceptem, jak uchopit problém sociálního vyloučení. Jednak pod pojmem sociálně vyloučená lokalita lze nalézt širokou škálu různých prostor a také často tento pojem funguje jako stigmatizující kategorie. Domnívám se, že by bylo záhodno přenést pozornost od sociálně vyloučených lokalit k širšímu pojetí deprivovaných území, které by lépe umožnilo pochopit a v politikách zohledňovat širší kontext sociálně vyloučených lokalit, včetně dynamiky na trhu práce či ve vzdělávacím systému.

 

Jak se změnil charakter sociálního vyloučení za posledních deset let? O čem tyto změny vypovídají?

Aktualizace identifikovala 606 sociálně vyloučených lokalit, v kterých žije až 115.000 obyvatel. Před deseti lety to bylo 330 lokalit a v nich žilo 65.000 až 80.000 osob. Vzestupný trend nepochybně ovlivnila ekonomická krize a nárůst počtu lokalit i vyloučených spoluobčanů lze částečně připsat i detailnější identifikaci sociálně vyloučených lokalit. Dominantní vliv lze však neoddiskutovatelně připsat nastavení a účinnosti veřejných politik. Počet lidí žijících v sociálním vyloučení se zvyšuje i proto, že se v této situaci rodí a vyrůstá další generace dětí. Dostupná data dokumentují, že se vzdělávacímu systému dlouhodobě a systémově nedaří prolomit past sociálního původu v sociálním vyloučení a nasměrovat tyto děti mimo něj. Současná generace sociálně vyloučených mladých rodičů, vyrůstající po roce 1989, dosáhla o něco horší vzdělanostní úrovně než jejich otcové a matky.

 

Dají se na základě analýzy odhadovat další trendy a scénáře vývoje vyloučených lokalit a sociální exkluze v ČR? Jaké faktory budou podle tebe hrát klíčovou roli?

Sociální vyloučení v Česku přestává mít pouze městský charakter. Sociálně vyloučení se stále častěji stěhují nebo jsou stěhováni do odlehlejších obcí s málo rozvinutou a málo funkční infrastrukturou. V odlehlých oblastech vnitřních periferiích vznikají vyloučené enklávy sice s nižší hustotou, ale s celkově větší rozlohou. Oproti prvé dekádě se v dalším období chudá a vyloučená populace rozprostírá do území celé ČR a následuje málo osídlené lokality, ubytovny nebo izolovaná sídla. Nadále ovšem většina vyloučených žije, a bude žít, na sídlištích ve strukturálně zatížených severních regionech, postižených těžbou, těžkým průmyslem, zhoršenou kvalitou života, životního prostředí a dalšími propojenými problémy jako jsou herny, lichva a nadprůměrný výskyt kriminality. Klíčem k řešení budou vzdělávací politiky ovlivňující další generace a celkový regionální rozvoj deprivovaných území propojený s aktivní politikou zaměstnanosti a systémem sociálního bydlení.

 

Je mapování sociálních jevů a jejich distribuce v území v Česku dostatečné? Jsou údaje a zdroje resortů využívány? Jak obecně hodnotíš otevřenost veřejné správy, co se týče zpřístupňování a poskytování dat vhodných pro analýzu sociálních jevů?

Myslím, že datová vybavenost je dlouhodobým problémem. Interval deseti let mezi mapováním nedovoluje průběžně sledovat změny a hodnotit dopady různých změn ve veřejné politice. Nedořešeným zůstává problém zjišťování etnicity ve vzdělávání. Situaci obecně komplikuje neochota řady subjektů poskytovat data a poměrně restriktivní výklad zákona o ochraně osobních dat. Na druhou stranu lze ocenit vypisování výzev na projekty znalostních a datových platforem, které administruje MPSV.  Nicméně i zde je problém, že cesta různých návrhů a konceptů je z oddělení evropských projektů do věcných odborů, byť i na stejném resortu, dlouhá a komplikovaná. V neposlední řadě je závažným problémem přetrvávající resortismus, kdy si jednotlivá ministerstva konkurují, nespolupracují a často i nesmyslně dublují různé typy analýz i metodik. Příkladem budiž vztah ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva pro místní rozvoj, který podle mě výrazným způsobem poznamenal, a stále poznamenává, celou debatu o zákoně o sociálním bydlení.

 

Mění se přístup státu a obcí k problému sociálně vyloučených lokalit, respektive názory veřejnosti na vyloučené lokality? Jak je tento problém vnímán?

Obecně se přístup příliš nemění. Politici stále před volbami vytahují plány, jak omezit sociální dávky a jak být restriktivnější ve vztahu k sociálně vyloučené populaci. Na druhou stranu ale přibývá měst, které se snaží aktivně popasovat s danou problematikou. V tomto směru vlajkovou lodí, a neřeknu nic překvapivého, je bytová politika v Brně, kde se radnici povedlo zapojit do problému neziskové organizace i odborníky se znalostí zahraniční praxe. V souvislosti s migrační krizí se zdá, že mírně klesly veřejné projevy nenávisti k Romům, ale je otázka, jak dlouho daný trend vydrží. Ve vztahu k veřejnosti je ale nutné pochopit, že veřejnost vnímá sociálně vyloučené lokality jako stigma pro celé město a z řady pochopitelných důvodů se odmítá s nimi identifikovat jako se součástí společně sdíleného prostoru. To je asi něco, co bude třeba řešit a hledat způsoby, jak zapojovat do tvorby politik různé skupiny obyvatel a hledat cesty, jak oslabovat polarizaci mezi různými hráči i skupinami ve společnosti.

 

Je téma sociálního vyloučení u nás významným tématem akademického výzkumu? V čem vidíš slabá místa a v čem jsme naopak excelentní, pokud v něčem? Jak se díváš na „evidence-based“ přístup při formulaci, realizaci a hodnocení veřejných politik?

Současný sociálně vědní výzkum se již dlouho neodehrává pouze v akademickém prostředí, ale zasahují do něj i další subjekty – státní správa či neziskové organizace. Přijde mi, že akademický výzkum si tohoto není někdy příliš vědom a často objevuje něco, co už dobře popsal někdo jiný. Evidence-based policy je nepochybně důležitý trend, byť má řadu limitů. Na základě racionálních poznatků lze ukázat, které cesty jsou efektivnější než jiné, ale nepomůže nám to vyřešit dilemata a ambivalence, která jsou hodnotová a politická. Ve veřejné politice podle mě často převládá víra v různé magické rituály a pomůcky, které vyřeší vše. Obdobně se pracuje i s evidence-based přístupy, od kterých si řada lidí slibuje jasná, rychlá a nezpochybnitelná řešení. Takto to podle mě nefunguje. Veřejná politika prostě je i o dialogu, kompromisech a problémech, které nejsou černobílé.    

 

V současnosti působíš na Institutu sociologických studií na Fakultě sociálních věd v Praze. Na jaká témata nebo otázky se nyní orientuješ v rámci výzkumných aktivit?

Společně s kolegy Danem Prokopem a Ondřejem Špačkem se věnujeme chudobě a snažíme se zjistit, jak odpovídají data o chudobě tomu, jak se o chudobě mluví a píše v médiích a politických dokumentech. V jiném výzkumu se s kolegy koukám na to, jak jsou důležité příběhy a argumenty v politice. Jsem také součástí výzkumného týmu, který se zabývá současným trendem vietnamských restaurací a co nám může jídlo a podnikání říct o problematice integrace a multikulturního soužití. Ve své dizertaci jsem se věnoval zdravotní politice, tak jsem rád, že jsem mohl přispět a spolueditovat s Olgou Šmídovou Matoušovou a Blankou Tollarovou knížku případových sociologických studií „Po stopách moci v nemoci: O morálce, moci a komunikaci v českém zdravotnictví“, která záhy vyjde v Sociologickém nakladatelství. Kapitoly v knížce se vztahují k pestré škále témat – od rození dětí k umírání a smrti, od zvládání běžné chronické nemoci k transsexualitě či léčení prostřednictvím nových léků – a poskytují, po mém soudu, zajímavý vhled do toho, jak současná sociologie přemýšlí o zdraví, nemoci a medicíně.

 

Karel Čada

V roce 2006 dokončil magisterské studium sociologie na Fakultě sociálních věd v Praze, kde obhájil diplomovou práci na téma diskuse o otevírání a pravdivosti archivních svazků bývalé Státní bezpečnosti. Mezi lety 2005 a 2007 pracoval jako zpravodaj zabývající se sociální politikou a zdravotnictvím v České tiskové kanceláři (ČTK). Mezi lety 2011 a 2013 působil jako hostující badatel na Centru evropských studií Australské národní univerzity v Canberře. Do společnosti GAC, s.r.o. nastoupil v roce 2007 na pozici samostatného výzkumníka, kde je zodpovědný převážně za metodologii kvantitavního výzkumu, zpracování dat (v programu SPSS), komunikaci s médii a přípravu mediálních výstupů. Zajímá se o otázky spojené s problémy místních samospráv, médií a veřejné politiky. V současnosti působí na Institutu sociologických studií na Fakultě sociálních věd v Praze, kde se věnuje chudobě, médiím nebo problematice integrace a multikulturního soužití.

 

Autor: Petr Wija