Přední česká socioložka a disidentka Jiřina Šiklová převzala od Miloše Vystrčila stříbrnou pamětní medaili, nejvyšší ocenění Senátu, za celoživotní dílo.
Předseda horní parlamentní komory Miloš Vystrčil ve středu 17. června 2020 předal přední české socioložce a disidentce Jiřině Šiklové při příležitosti jejích 85. narozenin nejvyšší ocenění Senátu, stříbrnou pamětní medaili, za celoživotní dílo. „Po tom, co mám dnes všechno za sebou, je dobře, že první stříbrná medaile z mých rukou bude udělena ženě, která se právě v době nesvobody nebála říkat pravdu,“ řekl Miloš Vystrčil.
Nominaci Jiřiny Šiklové inicioval senátor Pavel Fischer, který je zároveň předsedou Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Slavnostního večera ve Valdštejnské zahradě se účastnila řada významných osobností českého společenského života, mezi nimi emeritní předseda Senátu Petr Pithart, bývalý diplomat a ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský či historik Vilém Prečan.
PhDr. Jiřina Šiklová, CSc. se narodila 17. června 1935 v Praze. Její otec byl lékař a sociální demokrat, matka učitelka. Vystudovala historii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou absolvovala v roce 1958. Po krátkém působení na této fakultě se v roce 1965 podílela na založení katedry sociologie FF UK, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí.
V normalizačních letech byla perzekvována a od května 1981 vězněna za pašování literatury (byla obviněna z podvracení republiky ve skupině ve spojení se zahraničím), tento proces byl zastaven až z podnětu Václava Havla v prosinci 1989. Spolupracovala také s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v Scheinfeldu (SRN), kde na zámku Schwarzenberg shromažďoval Vilém Prečan veškerou exilovou a samizdatovou literaturu.
Kvůli své angažovanosti byla po 21. srpnu 1968 z fakulty propuštěna. Pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze, kde se podílela na výzkumu, avšak bez možnosti publikovat.
Publikovala pod různými jmény, především v zahraničí. Od 70. let spolupracovala na distribuci zahraničních i exilových knih do tehdejšího Československa.
Po revoluci v roce 1989 byla pozvána opět přednášet sociologii, ale po vzoru zahraničních univerzit iniciovala založení katedry sociální práce (nikoli aplikované sociologie) na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také Centrum a knihovnu Gender Studies, o. p. s. v Praze, které je spoluzakladatelem a garantem podobných center v celé České republice.
Je členkou mnoha správních rad nestátních nadací (Nadace rozvoje občanské společnosti, Vize 97, Nadace Charty 77-Konto Bariéry, Nadace VIA), členkou redakčních rad zahraničních i domácích odborných časopisů (např. Listy, European Journal of Social Work, East Central Europe, Social Research).
V roce 1995 získala ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy. V roce 1999 jí byla prezidentem republiky udělena Medaile za zásluhy I. stupně. V únoru 2000 získala medaili Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v ČR.
Přes svou disidentskou minulost nestála o významné politické či jiné posty. Dodnes přednáší. Má dceru Lucii a syna Jana.
V rozhovoru pro Paměť národa na otázku „Stojí jakákoli myšlenka za to, aby se kvůli ní nechal člověk zavřít?“ odpověděla: „Ano, já myslím, že to stojí za to, i když řada lidí říká, že to za to nestojí. Já si pamatuji, že když mě pustili z vězení, přátelé předpokládali, že se neuživím, ale já umím šít. A tak mi přátelé poslali elektrický šicí stroj. Tehdy to tady byla novinka a musela jsem jít pro nějaké potvrzení. Nebudu jmenovat současnou advokátní kancelář toho dotyčného, ale on mi tehdy položil takovou otázku: ‘Paní doktorko, stojí to za to, nechat se zavřít pro tento bůčkovej národ?’ Uteklo deset let a tento dnes úspěšný advokát mi vlastně přišel poděkovat. Potkali jsme se, on mě poznal a děkoval mi. Do jisté míry se svým způsobem omlouval za tehdejší svoje řeči. A dokonce věděl, že mi tehdy umožňuje ten šicí stroj.“
Sbírku Paměť národa, která je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě, spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum (latinsky po válce). Společnost založili v roce 2001 novináři a historici, kteří si uvědomili, jak podstatné je zaznamenat osobní vzpomínky na druhou světovou válku a komunismus. Databáze slouží jako pramen poznávání minulosti nebo pro poučení o naší historii.
Česká televize v roce 2018 odvysílala dokument 13. komnata Jiřina Šiklové (premiéra 8. února 2008). Rozhovor novinářky Renaty Kalenské s Jiřinou Šiklovou lze shlédnout v archivu České televize.
Zdroj: Post Bellum, databazeknih.cz, Senát PČR
Foto: Wikimedia Commons, Senát PČR