Sociální služby patří mezi veřejné sociální služby, jsou ale svým způsobem specifické. Jsou zacíleny na podporu těch nejzranitelnějších skupin obyvatel, kteří se bez pomoci jiných neobejdou. Mají proto často velmi intimní povahu, je zde důležitý citlivý přístup a úspěch mnohdy závisí na rodinných a dalších vazbách uživatelů v rámci komunity. K řešení životních událostí většinou nestačí jen poskytnutí sociální služby, ale je nutné zajistit podporu v oblasti bydlení, zaměstnávání, vzdělávání či trávení volného času.
K tomu přistupují i další východiska, která charakterizují současný stav v sociální oblasti ve vztahu k obcím:
- Nejasné kompetence obcí v oblasti sociálních služeb a vnímání odpovědnosti za jejich zajištění – na rozdíl např. od školství nebo odpadového hospodářství, kde jsou povinnosti obcí jasně stanoveny příslušnou legislativou.
- Výrazné rozdíly v dostupnosti sociálních služeb – zde hrají roli jak geografické podmínky, tak se zde promítá výše uvedená nejasnost v kompetencích a závislost na politických preferencích, kam nasměřovat prostředky z rozpočtu obce.
- Složitost problematiky a její velký záběr – existence více než 30 druhů služeb, které se mohou vzájemně kombinovat, cílová skupina zahrnuje prakticky všechny věkové skupiny, problematika se týká řešení nejrozmanitějších životních situací, od zajištění základních životních potřeb po řešení nepříznivých či krizových situací, ve kterých se lidé ocitají.
V souvislosti s výše uvedenými specifiky i východisky je namístě otázka, jak lze v rámci vzájemné spolupráce obcí tuto složitou oblast uchopit a jaké možnosti zde obce vlastně mají. Obce spolu mohou v první řadě velmi dobře spolupracovat na tom, aby v daném místě byly sociální služby pro občany vůbec dostupné. Od zjišťování potřeb, mapování stávajících služeb až po vytvoření společného plánu rozvoje sociálních služeb (komunitního plánu) a jeho následné realizace. Obce mají povinnost zjišťovat a vyhodnocovat potřeby poskytování sociálních služeb, chybí jim však často informace od okolních obcí. Malá obec také s největší pravděpodobností nebude mít dostatek finančních prostředků a kapacit na zpracování komunitního plánu, zároveň se neobejde bez spolupráce s ostatními obcemi, jelikož potřebné služby se budou často nacházet mimo její území. První možnou oblastí pro vzájemnou spolupráci obcí je tedy plánování sociálních služeb.
I tam, kde jsou služby relativně dostupné, nemusí uživatelům poskytovat uspokojivé řešení jeho životní situace. Nejde až tolik o to, jaký subjekt služby poskytuje, ale zda jsou schopny provázet člověka v místě a čase tak, jak se odehrává jeho životní příběh. Sociální služby musí být v prvé řadě provázány mezi sebou. Další důležitá oblast je provázanost napříč resorty – zejména v péči o seniory (ale i např. o lidi se zdravotním postižením) je potřeba poskytovat současně sociální a zdravotní služby. Při řešení rozmanitých životních situací je nutné zohlednit i vazby na další oblasti jako je zaměstnávání, bydlení, vzdělávání apod. Sociální služby tedy nefungují jednotlivě a vzhledem k tomu se zde nabízí jako námět pro spolupráci obcí oblast koordinace sociálních služeb.
Třetí možnou oblastí pro vzájemnou spolupráci obcí je společné poskytování služeb. Když hovoříme o možnosti vytvořit svazkovou školu, proč nevyužít snížení finanční náročnosti na zajištění služby formou sdílení nákladů a nezřídit svazkový stacionář pro seniory, či prostřednictvím svazku nezajišťovat např. pečovatelskou službu? Příklady dobré praxe již v České republice v tomto ohledu existují. Všechny tři výše uvedené oblasti v sobě skrývají jednu důležitou otázku, a totiž: na jakém území je možno efektivně plánovat, koordinovat a poskytovat sociální služby?
V zákonu o sociálních službách je kraj územím, na kterém mají být definovány sítě služeb. Z územního pohledu je ovšem kraj velkou jednotkou příliš vzdálenou od reálného dění i od občanů samotných. Obec je zase jednotkou příliš malou, navíc při řešení zásadních otázek není jednotlivá obec pro kraj reprezentativním partnerem. Začíná se proto čím dál častěji hovořit o využití území správního obvodu obcí s rozšířenou působností jako o vhodném území, ve kterém by mohla být realizovaná spolupráce obcí v oblastech řešených i v samostatné působnosti. Rozdílná velikost správních obvodů, různý počet obcí a spojitost s přeneseným výkonem státní správy jsou jmenovány jako nevýhody takto vymezeného území. Argumenty pro jsou však silné:
- jde o území, kde dochází k uskutečňování většiny denních aktivit obyvatelstva a tvoří vhodné spádové území z hlediska funkčního vymezení;
- jde o území, které je součástí systému veřejné správy a jeho výhodou je opora v legislativě; navíc jde o skladebnou jednotku, pokrývající celé území ČR;
- s touto jednotkou počítají i ústřední úřady, jelikož představuje území vhodné z hlediska sběru dat o potřebách obyvatel a dají se zde dlouhodobě sledovat vývojové trendy, spojené se schopností plánovat služby do budoucna.
Důvody partnerství a spolupráce jsou vždy spojeny s výhodností pro zúčastněné strany, spojené s dosahováním např. možných úspor ze společné činnosti, nabídkou většího množství služeb při zapojení dostupných zdrojů, zajištění větší míry efektivity apod. Mezi výhody dlouhodobé spolupráce patří rovněž společné sdílení informací, zkušeností, znalostí nebo inovací. Záměrem příspěvku bylo přednést pár příkladů na zamyšlení, jak využít výhody vyjmenované výše i v tak komplikované oblasti, jako jsou sociální služby, a také úvaha nad funkčním územím pro koordinaci a zajišťování sociálních služeb. Obcím by pro realizaci dohod o spolupráci jistě pomohlo, kdyby byly jasněji definovány kompetence, které mají v této oblasti vykonávat v rámci samostatné působnosti. Tomu by měl napomoci i právě realizovaný projekt Podpora meziobecní spolupráce.
Mgr. Ingrid Štegmannová, Ph.D.
Autorka nejprve působila více než 10 let v oblasti sociálních služeb v Ostravě, kde v souvislosti s reformou sociálních služeb nastavovala jejich koncepci, plánování a rozvoj, včetně oblasti zvyšování kvality. Následně se v rámci Svazu měst a obcí věnovala 6 let mezinárodní spolupráci, oblasti regionálního rozvoje a realizaci systémových projektů na zlepšení služeb pro obce. Vystudovala obor Řízení a supervize v sociálních a zdravotních službách na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a doktorské studium v oboru Aplikovaná etika na téže fakultě. Nyní působí jako ředitelka odboru kancelář ministerstva Ministerstva práce a sociálních věcí.
Viz též příklady dobré praxe meziobecní spolupráce v oblasti sociálních služeb.
Zdroj: SMO ČR (Sborník z mezinárodní konference k meziobecní spolupráci, konané dne 28. listopadu)