Vláda přijala návrh zákona o zálohovaném výživném. Stát by měl hradit maximálně 1,2násobku životního minima dítěte

Rodičům s dětmi v těch případech, kdy druhý rodič neplatí soudem uložené výživné, pomůže návrh zákona o zálohovaném výživném, který schválila vláda (viz celý návrh). „Návrh předkládáme zaprvé proto, že jsme se k němu zavázali v Programovém prohlášení vlády, a zadruhé, protože je v České republice ohroženo chudobou 32 procent neúplných rodin s dětmi. Chceme tak především předejít chudobě dětí z neúplných rodin,“ uvedla ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová.

Stát bude hradit maximálně 1,2násobku životního minima dítěte. Příjem však rodiny nesmí přesáhnout 2,7násobek životního minima

Nárok na dávku by mělo nezaopatřené dítě, kterému není řádně hrazeno výživné od soudem určeného rodiče, tedy toho, kdo má výživné platit. Zálohované výživné bude poskytnuto v soudem stanovené výši, maximálně však do výše 1,2násobku životního minima dítěte (tj. soudy průměrně stanovovaná výše výživného s ohledem na věk dítěte – cca 2500 Kč). Příjem rodiny (společně posuzované osoby) nesmí být vyšší než 2,7násobek životního minima rodiny.

	Životní minimum	Životní minimum * 1,2
do 6 let	1740	2088
6-15 let	2140	2568
od 15 let	2450	2940
Průměr	2110	2532

Náklady na výplatu náhradního výživného, při zohlednění 1,2 násobku životního minima dítěte, lze vzhledem k průměrnému výživnému k danému věku dítěte a s předpokladem rovnoměrného rozložení odhadovat ve výši cca 789 mil. Kč v prvním roce účinnosti a 783 mil. Kč v dalších letech. V těchto nákladech je rovněž zohledněna odhadovaná 3% finanční návratnost prostředků spojená s mechanismem zajištění následného regresu.

Nárok na zálohované výživné a jeho výše by se měly přehodnocovat každých šest měsíců po dobu, po kterou je zálohované výživné vypláceno.

Jsme pro, aby se neplacení výživného trestalo jinak, než vězením. Tam totiž možnost platit klesá k nule a trpí hlavně děti, což nechceme. pic.twitter.com/5L2VAOFyaN

— MSp ČR (@SpravedlnostCZ) 30. března 2017

Výplatu dávky zálohovaného výživného bude zajišťovat Úřad práce ČR

V souvislosti s nehrazením výživného musí být oprávněnou osobou podán návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci, a ty musí v době podání žádosti o zálohované výživné i po dobu jeho vyplácení probíhat. Výplatu dávky zálohovaného výživného bude zajišťovat Úřad práce ČR. Těm rodičům, kteří soudním rozhodnutím o uložení vyživovací povinnosti nedisponují, nárok na zálohované výživné nevznikne.

Stát bude vyplácet zálohované výživné jako dávku sociálního zabezpečení, kterou bude hradit ze státního rozpočtu, zároveň však poskytnutím zálohovaného výživného přejde pohledávka výživného na stát ve výši poskytnutého plnění. K vymožení této pohledávky následně Úřad práce ČR podá návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci. Budou tedy využity již stávající nástroje vymáhání, čímž je maximalizována efektivita opatření a nenarůstají náklady v souvislosti s vymáháním dávky.

 

Neplatiči na výživném v Česku dluží dohromady 13 miliard korun

Neplatiči na výživném podle serveru Česká justice v Česku dluží dohromady 13 miliard korun. Podle analýzy ministerstva spravedlnosti kriminalizace neplatičů problém neřeší. Neplacení alimentů by naopak podle výstupů analýzy nemuselo být trestný čin. Se zpřísněním trestů za neplacení výživného nesouhlasí opoziční TOP 09. Při neplnění vyživovací povinnosti dnes hrozí dlužníkům rok odnětí svobody. Při úmyslném neplacení alimentů to mohou být až dva roky.

Za nezodpovědné skutečně nemají platit ti zodpovědní, ale stát má zaručit vymahatelnost práva! Zálohované výživné @TOP09cz nepodporuje.

— Markéta Adamová (@market_a) 29. března 2017

Za neplatiče alimentů bude platit výživné stát. Tleskáme @MMarksova, mnoha našim klientům spadne kámen ze srdce. https://t.co/a0fvnN3f5D

— Člověk v tísni (@CLOVEKVTISNI) 30. března 2017

Z hlediska historického vývoje existoval v československém právním pořádku po jistou dobu institut obdobný zálohovanému výživnému

Byl zakotven v zákoně č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem. Zákon byl účinný čtyři a půl roku. Citovaný zákon byl již od počátku koncipován jako prozatímní řešení, které mělo platit do doby, než budou upraveny základní předpisy soukromého práva. Poté, co vstoupily v platnost zákony č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, a zejména č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže, byl zákon č. 48/1952 Sb. zrušen právě posledním z uvedených předpisů.

 

V České republice v současné době neexistuje platná právní úprava, která by přímo pracovala s institutem zálohovaného výživného

Rovněž pojem „výživné“ není v zákoně definován. Lze však na něj pohlížet jako na institut, kterým je zajišťována jednak výživa sama o sobě, ale jsou jím uspokojovány i ostatní hmotné, kulturní a jiné odůvodněné potřeby. Výživné může být poskytováno jako peněžité i nepeněžité plnění (bydlení, osobní péče). Občanský zákoník, stejně jako dříve zákon o rodině, mezi dětmi zletilými a nezletilými v zásadě nediferencuje, nezletilému dítěti je však v určitých ohledech poskytována širší ochrana.

Právní úprava vyživovací povinnosti zakotvená především v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ), v zásadě obsahově navazuje na úpravy předchozí, zejména na úpravu dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění jeho tzv. velké novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb.

Vyživovacích povinností rozlišuje NOZ několik, pro účely věcného záměru je však třeba se zabývat jen vyživovací povinností rodičů vůči dětem.

Výživné lze přiznat, pokud není oprávněný schopen sám se živit. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti vzniká matce narozením dítěte a otci uplatněním některé z domněnek otcovství (resp. rozhodnutím soudu o osvojení). Délka trvání povinnosti poskytovat výživu je dána stavem odkázanosti dítěte na výživu. Dosažení zletilosti nebo dosažení věkové hranice pro nezaopatřenost dítěte (26 let) nemá z hlediska vyživovací povinnosti význam. Není proto vyloučeno, aby vyživovací povinnost rodičů k dítěti zanikla v 17 letech věku dítěte, které dostudovalo, našlo si práci a je schopnost se samostatně živit (tj. stav odkázanosti skončil). A naopak je také možné, že dítě nenabude schopnosti samostatně se živit nikdy (je-li např. plně invalidní). Dosažení věkové hranice 18 let má však svůj význam z hlediska procesního (zejména proto, že řízení o přiznání výživy zletilému dítě je zahájeno pouze na návrh této osoby).

Vyživovací povinnost zaniká absolutně teprve zánikem rodině-právního vztahu subjektů, tj. smrtí, rozhodnutím o osvojení, rozhodnutím o úspěšném popření otcovství.

Relativně zaniká vyživovací povinnost tím, že dítě nabude schopnost samostatně
se živit (dokončí studia a najde si zaměstnání) nebo tím, že osoba výživnou povinná ztratí schopnost a možnost výživné poskytovat. Vyživovací povinnost zaniká také sňatkem oprávněného.

 

Současná právní úprava zálohovaného výživného v ostatních členských státech EU

Zálohování plateb výživného nezaopatřeným dětem, pokud povinný rodič neplní, je garantováno i v jiných evropských zemích. Obecně je však třeba konstatovat, že je obtížné porovnávat zahraniční právní úpravy v této oblasti s ohledem na naprosto odlišnou sociokulturní situaci a právní systém. Rozdílné je samotné navázání a zakotvení v systému sociálního zabezpečení.

U oslovených evropských zemí, u kterých bylo ze Vzájemného informačního systému sociálního zabezpečení jednotlivých členských států Evropské unie (MISSOC) předběžně zjištěno, že disponují právní úpravou obdobnou institutu náhradního/zálohovaného výživného, se podařilo zjistit následující informace, které jsou rovněž podrobně popsány ve srovnávací tabulce, jež je přílohou tohoto věcného záměru.

Většina ze zemí Evropské unie má právně zakotven institut zálohovaného výživného (výjimkou je Velká Británie, kde existují dvě instituce na podporu sólo rodičů, a to Child Support Agency a Child Maintenance Service, které pomáhají s určením a vymáháním výživného) a výchozím podkladem pro stanovení nároku na zálohované výživné je platné rozhodnutí soudu. Podmínka zahájeného exekučního řízení či určité doby, po kterou není výživné ze strany povinné osoby hrazeno, není vždy pravidlem (předchozí vymáhání výživného se nesleduje v Rakousku, Německu a Švýcarsku). Naopak všechny tyto státy mají dle dostupných informací omezenu částku, do které se zálohované výživné vyplácí, pokud je požadovaná výše výživného vyšší. Některé státy, jako např. Německo, mají v právním řádu zakotvenu částku minimálního výživného, od níž se potom výše zálohovaného výživného odvíjí dle procentní částky v závislosti na věku dítěte.

Rakousko zavedlo tento systém již v roce 1976 Spolkovým zákonem o platbách zálohy na výživu dětí (Unterhaltsvorschussgesetz), který byl novelizován v roce 1985 (BGBl. Nr. 451/1985). Podle tohoto zákona má dítě právo dostávat zálohové platby, pokud splňuje následující podmínky: rakouskou státní příslušnost, nezletilost, povinná osoba stanovené výživné neplatí nebo plní jen částečně a existuje-li vynutitelný nárok, včetně neúspěšných pokusů o jeho vynucení. K finanční situaci rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do péče a žije s ním ve společné domácnosti, se nepřihlíží.  Měsíční výška těchto zálohových plateb je ekvivalentem výšky stanovené ve vynutitelném nároku. Horní hranice částky odpovídá výši sirotčího důchodu v systému sociálního pojištění, minimální hranice stanovena není. Jinak je tento právní institut založen na občanském právu a vztahuje se pouze na rakouské občany; na systém sociálního zabezpečení vázán není.

Řada států má pro nárok na zálohované výživné kromě obvyklé podmínky trvalého pobytu či zdržování se oprávněné osoby na území státu zavedeny i další speciální podmínky, které musí oprávněná osoba splňovat. Například v Dánsku, Francii a Německu musí žít rodič, jež má dítě ve své péči, sám bez nového partnera či manžela. Ve Švédsku a Rakousku pak nárok nevzniká u dítěte, které žije ve společné domácnosti s povinnou osobou. Na Slovensku je nárok na náhradní výživné spojován s řádným plněním povinné školní docházky.

Pokud jde o zkoumání finanční situace oprávněné osoby pro nárok na zálohované výživné, činí tak polovina oslovených zemí (jmenovitě Belgie, Polsko, Maďarsko, Slovensko, některé švýcarské kantony a v Rakousku se zkoumají životní poměry dítěte). Naopak státy jako Dánsko, Francie, Švédsko a Německo se příjmovou situací oprávněné osoby nezabývají.

Důležitou je z hlediska tohoto věcného záměru otázka zpětného vymáhání poskytnutého zálohovaného výživného. Převážná většina států, které poskytly informace týkající se zálohovaného výživného, následně tyto poskytnuté částky vymáhá po povinné osobě. Je však třeba uvést, že návratnost a celková úspěšnost vymáhání ze strany státu je u jednotlivých států velmi odlišná.

 

Zdroj: MPSV, vlada.cz

 

(foto: freeimages.com)