Ústavní soud se zastal otce, který neumožnil styk nezletilého syna s prarodiči. Syn si to totiž sám nepřál
Ústavní soud vyhověl stížnosti otce nezletilého syna, kterému bylo předběžným opatřením uloženo, aby umožnil prarodičům styk s nezletilým v každém sudém kalendářním týdnu vždy v sobotu od 9 hodin do neděle 16 hodin. Podle Ústavního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu rodinného života zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle Ústavního soudu by obecné soudy měly v rámci rozhodování zjistit a zohlednit postoj nezletilého dítěte.
Muži, který má dítě ve své péči, byly okresním soudem v Lounech uloženy dvě pokuty v celkové výši 24 tisíc korun za nerealizování styků nezletilého s prarodiči. Odvolací krajský soud pokutu potvrdil, její výši však snížil na 7 tisíc korun. Rozhodnutí odůvodnil především tím, že nelze akceptovat nenaplňování pravomocného rozhodnutí o zatímní úpravě styku. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud.
Jak Ústavní soud zjistil, k uložení pokuty došlo i přesto, že nezletilý verbálně odmítl kontakt s prarodiči. Lze přitom podle Ústavního soudu předpokládat, že nezletilý již dokázal ve svých téměř 9 letech o následcích svého jednání uvažovat a posoudit povinnost uloženou soudem otci, jakož i charakterizovat svůj vztah k prarodičům, byť s přihlédnutím k jeho věku. Je proto třeba odmítnout způsob, jakým krajský soud postoj samotného nezletilého ke stykům s prarodiči hodnotil. Přání nezletilého se k věci vyjádřit, které soudům tlumočil stěžovatel, nebylo vyslyšeno, a negativní postoj nezletilého ke kontaktům s prarodiči nebyl vůbec zohledněn.
Jakkoliv se Ústavní soud ztotožňuje s východisky obecných soudů, které sledovaly prosazení žádoucího cíle v podobě zachování vzájemného vztahu mezi nezletilým a jeho prarodiči, nemůže akceptovat skutečnost, že se ho snaží dosáhnout bez ohledu na vůli (přání) nezletilého dítěte, které lze pro jeho věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že je schopno uvědomit si dosah svých rozhodnutí, přičemž nebylo v daném případě nijak prokázáno, že by tomu tak být nemohlo, resp. že by jeho vůle byla účelově a systematicky formována ze strany stěžovatele. V případě, že obecné soudy měly o postoji syna pochybnosti, pak bylo jejich povinností přistoupit k provedení dalších důkazů, aby byl skutečně prokázán skutkový stav. Ústavní soud je toho názoru, že skutková zjištění, která měly obecné soudy k dispozici, totiž umožňují alternativní skutkové závěry, tedy že nepředání nezletilého prarodičům nebylo způsobeno jednáním nebo opominutím stěžovatele. S těmito závěry se však obecné soudy nijak nevypořádaly.
Vázán právním názorem Ústavního soudu bude mít okresní soud úkol s ohledem na okolnosti daného případu (zejména zohlednění postoje nezletilého) znovu posoudit otázku splnění podmínek pro uložení pokuty stěžovateli jako prostředku k vynucení povinnosti uložené mu soudem ve prospěch prarodičů a jejich styku s nezletilým, nikoliv však prostředku k prosazení „násilné“ změny projevu vůle (přání) nezletilého ke styku s prarodiči.
Stěžovatel i prarodiče tak mají na výběr: buď setrvají ve svých „výškách“ a budou nezletilého nadále vystavovat zjevně traumatizujícím zážitkům, nebo sestoupí níže a naleznou společnou řeč s cílem spolupůsobit k zajištění jeho všestranného rozvoje. Nezbývá než doufat, že dospělí, pamětlivi, že bolestných okamžiků nastalo v útlém věku nezletilého již více než dost, upřednostní druhou možnost.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3573/18.
Zdroj: Ústavní soud
