Zdeněk Pavlík: Děti se koupit nedají

Již popáté byla letos v pátek 28. dubna udělena cena předsedkyně Českého statistického úřadu za vynikající zásluhy o rozvoj statistiky. Ocenění od předsedkyně ČSÚ Ivy Ritschelové letos převzali demograf Zdeněk Pavlík a statistik národních účtů Jiří Pelej. “Oběma patří velký dík za to, co vykonali ve prospěch statistiky a za to, že nás vždy inspirovali svou kvalitní a vysoce odbornou prací”, uvedla Iva Ritschelová.

Při této příležitosti uvádíme rozhovor s profesorem Pavlíkem nejen o úskalích populačních projekcí. Rozhovor publikoval časopis ČSÚ Statistika a my (autorka Alena Géblová) v souvislosti s projekcí obyvatelstva do roku 2100.

Pane profesore, setkal jste se v minulosti s podobnou projekcí a jaký byl její společenský dopad?

Populační prognóza je jedním z nejdůležitějších výstupů demografie. Má široké praktické uplatnění při pohledu do budoucnosti jak ve veřejné správě, tak u soukromých podniků, například při plánování výstavby škol, bytů, infrastruktury apod.

Proč se tedy dělá více variant?

Důležitý je výpočet prognóz přinejmenším ve třech variantách, neboť ten na míru jejich spolehlivosti upozorňuje. V případě České republiky je rozdíl v extrapolaci minimální a vysoké varianty tři miliony osob za 90 let, což je přibližně okolo 30 procent současného počtu obyvatelstva. Dlouhodobé prognózy jsou spolehlivější pouze pro početně velké populace, například pro kontinenty nebo celý svět, kde již nehraje žádnou úlohu migrace. Známý francouzský demograf Alfred Sauvy prognózoval v roce 1935, že ve Francii dojde za dalších padesát let k poklesu z tehdejšího počtu 41 milionů osob, za předpokladu dalšího snižování úrovně plodnosti, na 29 milionů. To by bylo přibližně o 30 procent. To se nestalo. Po druhé světové válce Sauvy označil všechny demografické prognózy za demografické omyly. Jsou totiž příliš ovlivněny současnou situací. Mnohem větší dopad na budoucnost než početní velikost populace má její budoucí věková struktura.

 

Je vůbec možné tento prognózovaný vývoj nějak ovlivnit?

Rozhodování o tom, zda si žena pořídí dítě a kdy, je proces, který velkou měrou závisí na existujícím populačním klimatu jako součásti společenského vědomí. Populační klima je v moderní společnosti velmi proměnlivé a závisí na celé řadě faktorů, jako jsou např. rodinné tradice a zvyklosti, situace ekonomická, například nezaměstnanost nebo neuspokojivé pracovní podmínky, situace bytová apod. Ty se projeví v plánovaném počtu dětí. K tomu pak přistupuje bezprostřední situace v rodině – rodinná pohoda, vztah s partnerem, možnosti prarodičů, anebo situace osobní, například zdravotní problémy. K nim pak můžeme přidat různá opatření populační politiky, jejichž účinnost je zpravidla velmi malá. Děti se nedají koupit. Tato opatření však plní sociá­lní funkci a pomáhají částečně materiálně vyrovnat situaci rodin bezdětných a rodin s různým počtem dětí. Je však zajímavé, že tato opatření se příliš neliší například v Německu a ve Francii. Přitom současná úroveň plodnosti je v těchto zemích velmi odlišná (pozn. red.: ve Francii v roce 2011 připadaly na jednu ženu dvě děti, v Německu 1,36). Populační klima má i svoji psychologickou stránku, například národní cítění – hrdost, ale to se většinou velmi obtížně vystihuje.

Kdy začalo obyvatelstvo stárnout a jaké to má důsledky?

Demografické stárnutí, na rozdíl od stárnutí individuálních osob, je zákonitým důsledkem změn, které probíhají v Evropě od 17. století. Označují se jako modernizace. Osobně dávám přednost označení „globální revoluce moderní doby“. Dochází časově i regionálně k diferencovanému  rozvoji vědy a technologií, manufaktur a průmyslu, medicíny, lidských svobod, vzdělání, prosazení lidských práv, osvícenství a reformaci, sekularizaci, emancipaci žen neboli revolučním změnám ve všech procesech, kterých se zúčastňují lidé. Součástí těchto změn, a to velmi důležitou, jsou také zásadní změny v charakteru lidské reprodukce. Její extenzivní charakter se mění na intenzivní.

Co to konkrétně znamená?

Jestliže se před touto změnou hodně dětí rodilo, ale málo se jich dožívalo dospělosti, po jejím ukončení se málo dětí rodí a téměř všechny se dožívají dospělosti. Tuto změnu nazýváme „demografickou revolucí“. Jejím důsledkem je demografické stárnutí. Jde o univerzální proces, který začal koncem 18. století ve Francii, rozšířil se postupně v Evropě a v zemích s původně evropským obyvatelstvem a po druhé světové válce probíhá v rozvojových zemích. V tomto století bude ukončen a s ním také současný početní růst obyvatelstva světa, který je dosud v rozvojových zemích značný.

Čím se proces demografického stárnutí vyznačuje?

Tento proces je dobře patrný na změnách věkové struktury. Jestliže v některých, zejména afrických zemích, tvoří v současnosti podíl osob starších 65 let pouhé tři procenta, v České republice je to 16 procent a v některých zemích již přesáhl 20 procent. Podle střední projekce ČSÚ by v roce 2101 dosáhl 32 procent, tedy dvojnásobku současného stavu za 90 let.

Jaké mohou být společenské a ekonomické důsledky takového vývoje?

Velké, avšak bude k nim docházet postupně. Je tedy možné, a v jistém smyslu i nutné, se na ně připravovat. Již v současnosti je řada problémů s poskytováním možnosti uplatnění starších lidí ve společnosti, kteří by se rádi a dobrovolně pracovního procesu zúčastňovali. Také sociální a nemocenská péče o starší občany trpí značnými nedostatky, a zejména finančním zabezpečením. Tedy můžeme konstatovat, že naše společnost není dosud připravena na zvyšující se počet seniorů.

Přečíst celý rozhovor.

Viz také rozhovor z roku 2016 s názvem “Rád poučuji”, ve kterém se vysokoškolský profesor Zdeněk Pavlík zamýšlí nad největším úskalím demografických prognóz, kterým je odhadování budoucího vývoje migrace.

 

Prof. Ing. Zdeněk Pavlík, DrSc.

Zdeněk Pavlík: Děti se koupit nedají

Je předním českým demografem. Profesorem demografie je od roku 1990. Vysokoškolské vzdělání získal na fakultě statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze v roce 1956. V letech 1956–1957 pracoval v Ústavu hygieny, poté v Ekonomickém ústavu ČSAV (1958–1963), kde obhájil kandidátskou disertační práci na téma „Obecné otázky reprodukce obyvatelstva“. V roce 1963 byl na studijním pobytu v Národním ústavu pro demografická studia v Paříži (INED) a od začátku roku 1964 pracuje na Přírodovědecké fakultě UK, kde se v roce 1968 habilitoval prací „Demografie Afriky“. V letech 1968–1971 pracoval v Demografickém oddělení OSN v New Yorku. Koncem 80. let zastával funkci místopředsedy Evropské asociace pro demografická studia. V letech 1990–1997 působil jako vedoucí katedry demografie a geodemografie, kterou na Přírodovědecké fakultě UK založil. V období 2004–2007 byl děkanem sociálně-ekonomické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2007 spolupracuje s CEVRO Institutem a s VŠE v Praze. Je autorem a editorem mnoha odborných demografických publikací. Některé z nich vyšly v angličtině, francouzštině a polštině.

 

Zdroj: Statistika a my (autorka Alena Géblová)

 

(foto: freeimages.com)