Ivan Gabal: Svoboda nám nepřinesla zjednodušení života. Součástí našich životů jsou permanentní krize

Při příležitosti 30. výročí sametové revoluce přinášíme rozhovor se sociologem Ivanem Gabalem o sociálním vyloučení, svobodě, permanentních krizích a nových i starých výzvách nejen v sociální politice. Za mimořádný neúspěch v sociální inkluzi považuje to, že se nepodařilo zlepšit životní perspektivy Romů v tom, aby jim základní školství úspěšně pomohlo překonat znevýhodňující sociální původ a oni dostali šanci na jinou vzdělanostní a životní dráhu. “Školský systém nadále znevýhodnění spíše mezigeneračně fixuje a přenáší, než by je překonal”, říká Ivan Gabal. Otevřená svobodná společnost podle něho do našich životů nepřinesla zjednodušení, jak jsme původně očekávali, ale “naopak se věci výrazně zesložitily a zamotaly tím, jak jsou lidé svobodní jednat, ale také vystavení důsledkům a odpovědnosti za své jednání. Vlastně se stala součástí našich životů jakási permanentní krize v různých oblastech, z které poznáme, kde máme problémy, které vyžadují pozornost i zjištění, kde tyto problémy koření”, říká o současném duševním rozpoložení české společnosti.

Bilancujeme 30 let od pádu komunistického režimu. Jak byste charakterizoval vývoj společnosti a sociální politiky? Co jsme zvládli a kde naopak nejvíce pokulháváme?

Ušli jsme poměrně dlouhou cestu v tom, že si uvědomujeme, že sociální politika není jen doplněk trhu respektive pracovního trhu, a že není složena jen z (přechodné) podpory v nezaměstnanosti, nemocenské a důchodu, protože potřebujeme komplexnější sociální služby a podporu těm, kteří vypadnou na okraj společnosti a nedokáží se sami vrátit a začlenit. Sociální vyloučení, bezdomovectví, propad do chudoby nebo dlouhodobé nemoci. Od roku 2006, kdy byl schválen zákon o sociálních službách, se celá tato oblast nesmírně rozrostla, a to jak rozpočtově, tak počtem lidí, kteří zde pracují, a vývoj potřebu těchto služeb zvyšuje, což znamená i růst výdajů.

Nyní se zdá, že jsme se dostali do fáze, kdy již další expanze sociálních výdajů v rozpočtu bude obtížná a půjde na úkor naší schopnosti tyto prostředky vůbec vydělat, aby mohly být v sociálních zdravotních službách vynaloženy. Důvodem k reflexi je velmi pozitivní vývoj střední délky života a nárůst podílů osob v seniorním věku, který nejen zvyšuje podíl důchodů v rozpočtu, ale také podíl výdajů na služby pro seniory, na péči, zdravotní služby, pečovatelská zařízení. Výše mandatorních výdajů, které musíme zajistit již přesahuje polovinu celého státního rozpočtu, samotné důchody tvoří bezmála třetinu a rostou tempem, který nedokážeme v sociálním pojistném vybrat, čímž je celý sociální systém v deficitu okolo 80 mld. To není ani dobrý, ani udržitelný stav. Proto potřebujeme něco začít dělat jinak a změnit.

V září jste vystoupil na královéhradecké konferenci k tématu sociálního vyloučení. Co ukázal tento problém o české společnosti a její sociální politice?

Máme v letošním roce 30 výročí pádu komunismu a tak stojí za to trochu se nejen ohlédnout, ale podívat se, kde jsme a co jsme se naučili. Snažil jsem se přítomné upozornit, že otevřený ekonomický trh a otevřená svobodná společnost nepřinesly zjednodušení do našich životů, jak jsme původně očekávali, ale naopak se věci výrazně zesložitily a zamotaly tím, jak jsou lidé svobodní jednat, ale také vystavení důsledkům a odpovědnosti za své jednání. Vlastně se stala součástí našich životů jakási permanentní krize v různých oblastech, z které poznáme, kde máme problémy, které vyžadují pozornost i zjištění, kde tyto problémy koření. Ne vždy se daří neopakovat chyby, ne vždy nalézáme ideální a dlouhodobá řešení, protože dynamika nejen u nás, ale v celém světě je taková, že málokdy nám pomůže opakování starých receptů a postupů, naopak stále jakoby musíme hledat nová řešení a jsme na začátku.

Pokud jde o sociální vyloučení, upozornil jsem, že díky demografickému vývoji a nárůstu služeb pro seniory, ale i sociálně ohrožené skupiny například samoživitelek nebo lidí s invaliditou apod. ztratilo sociální vyloučení zejména části romské populace monopolní postavení nejvážnějšího sociálního problému české společnosti a bude muset reflektovat, že demografický vývoj přináší potřeby a nároky, které jsou širší, trvalejší a budou narůstat. Proto se musí prosadit změna i v přístupu k vyloučeným lokalitám soustředěným v Ústeckém, Karlovarském, Olomouckém a  Moravskoslezském kraji.

Analyzoval jste vyloučené lokality v ČR a jejich vývoj. Zlepšila se za tu dobu schopnost samospráv a státu tyto problémy řešit?

Mezi roky 2006, kdy jsme zpracovaly prvou Mapu sociálně vyloučených lokalit a rokem 2014, kdy GAC zpracovala aktualizaci respektive druhou mapu, se situace výrazně proměnila, ale nezlepšila. Z původních velkých ghet v severních regionech se sociálně vyloučení rozprostřeli do většího počtu menších lokalit a ubytoven, po celém území. Do vyloučených lokalit propadli i někteří chudí neromové a jejich domácnosti, čímž se etnický charakter zředil. Nepodařilo se zlomit obchod s chudobou, který nadále sociální vyloučení udržuje, a ť již je to lichva, spekulativní extrémní nájemné, etnická koncentrace spojená s nezaměstnaností, nově i masivní exekuce. Souhrnně se za toto období nepodařilo vnést do situace obrat a alespoň část lidí vrátit na pracovní trajektorii a do majoritní společnosti. Sociální systém chudobu a vyloučení tlumí a zmírňují, ale nadále velká část vynaložených prostředků končí v kapsách těch, kdo na obchodu s chudobou, s dávkami a podporami profitují. A co považuji za mimořádný neúspěch, nepodařilo se zlepšit životní perspektivy romských kluků a holek v tom, aby jim základní školství úspěšně pomohlo překonat znevýhodňující sociální původ a oni dostali šanci na jinou vzdělanostní a životní dráhu. Školský systém nadále znevýhodnění spíše mezigeneračně fixuje a přenáší, než by je překonal. Klesl sice počet speciálních škol a dětí, kterým bylo sociální znevýhodnění přeměněno na mentální postižení, ale to nestačí, obrat zde nenastal.

V příjmové oblasti jsou rozdíly v ČR v mezinárodním srovnání relativně nízké. Čím si vysvětlujete, že české školství nedokáže vyrovnávat sociální a další handicapy?

Školství stojí nadále na domácí přípravě, zkouší a známkuje to, co se děti naučí s rodiči doma. Navíc dochází k velmi brzkému rozdělení dětí z hlediska jejich dráhy gymnázii, a ze základních škol odejdou děti s vyšším sociálním původem a výkonností. A konečně, musíme si uvědomit, že máme strukturálně zaostalé regiony, kde prostě školy a učitelé mají právě odlišné podmínky v tom, že musí pracovat s dětmi z chudých a sociálně znevýhodněných poměrů. Docela souhlasím s tím, že se musí celý problém více řešit jako zaostání celých regionů a programy půjdou pod Ministerstvo pro místní rozvoj. Je zásadní, abychom v agendě sociálního vyloučení začali opravdu usilovat o integraci lidí, o sociální změnu v lokalitách a nikoli jen sociální tlumení problému vyloučení. Sociální vyloučení není nevyléčitelná choroba ani nepřekonatelný stav jako seniorita nebo stáří. Potřebujeme se koncentrovat na vývoj v těchto agendách, na změny v důchodovém a zdravotním systému. V agendě vyloučených lokalit je třeba zaměřit se na obrat, na sociální změnu, aby se lidé vrátili na pracovní trh, peněz na jejich integraci bude v rozpočtu ubývat s tím, jak rychle porostou náklady na expandující agendy spojené se stárnutím a důchody.

Podílel jste se na aktualizaci Strategického plánu hl. m. Prahy. Nedávno jste vedl diskusní setkání s městskými částmi k vývoji v sociální oblasti. Jakým tématům a výzvám Praha čelí a jakou roli v jejich řešení hraje samospráva?

Praha čelí zásadnímu problému, kterým je rychlé prodlužování délky života Pražanů, nutnost přitáhnout mladé lidi z jiných krajů a naprostému nedostatku bytů, ale i sociálního bydlení a potřebných kapacit v sociálních a pečovatelských službách. Praha se dlouho nevěnovala sociálním agendám a ty ji dnes dobíhají. Na druhou stranu Praha je charakteristická nejvyšší kvalitou života, na kterou si Pražané zvykli, od zeleně a životního prostředí až po kulturu a společenský život. Přitom nemá jasně formulovanou a pro městské části společnou sociální politiku, vzhledem k domácnostem s dětmi, neúplným domácnostem, ale i seniorům, nemá sociální byty, protože své byty a domy rozprodala a nestaví se alternativy ani seniorské nebo pečovatelské domy. Takže Praha představuje mix vysoké kvality života, spokojenosti lidí, proti nedostatečně aktivní a produktivní politice města vůči novým výzvám a potřebám lidí, je to náročná a dlouhodobá nerovnováha. Lidé se budou muset nadále více starat sami a nečekat řešení od města.

Jak ovlivňuje sociální vývoj stárnutí populace a jaký má dopad na lokální resp. regionální úroveň?

Jak jsem říkal, růst kvality života znamená prodlužování věku, ovšem nároky z toho plynoucí leží více na městských částech, které se musí těmito změnami a nároky zabývat a Praha v tom zatím nedělá dost. Potřebuje si jasně a srozumitelně formulovat, jak s městskými částmi spolupracovat a jak se o tuto agendu podělit při daleko více společně formulované dynamice politik i řešení. Řekl bych, že poměrně absurdní situaci vystihuje nesmyslná debata o výstavbě nové vládní čtvrti, když máme velký nedostatek v kapacitách zařízení pro seniory i sociálního bydlení například pro mladé rodiny.

Ve sněmovně jste se soustředil mimo jiné na otázky bezpečnosti. Jaké výzvy před námi stojí v této oblasti? Jaké jsou dopady nebo souvislosti se sociální oblastí?

I na obranu a bezpečnost si musíme vydělat. Je fakt, že například profesionální armáda, která je začleněna v NATO nás stojí zásadně méně, dnes asi 1,2 % HDP, zatímco před 30 lety to bylo 5 a více procent, v kolektivní obraně západního světa ale musíme plnit společné závazky a nemůžeme jen spoléhat na Američany. I dnes vydáváme na obranu přes 70 miliard a neplníme své závazky, zejména výdaje 2 % HDP. A přitom naše bezpečí a svoboda stojí na obraně. Je to jeden z příkladů, kde již musíme ubírat kvůli sociálním výdajům. Přeji lidem co nejvyšší platy i důchody, ale zároveň vím, že to jak žijeme, se hodně odvozuje od toho, jak jsme bezpeční a svobodní. A nelze říci, že by se dnes svět zpřehlednil a uklidnil, spíše naopak rizik přibývá a je třeba jim čelit dříve, než na nás dopadnou. Ale myslím, že tohle lidé chápou. Jde nyní o to, jak změnit sociální agendy tak, aby byly peníze i na školství, zdravotnictví a také obranu. To je to, co mají na stole vláda i parlament.

Autor: Petr Wija

Ilustrační foto: Knihkupectví Křižovatka (26.4.2016), zdroj: Facebook.com