Stanovisko Ministerstva zdravotnictví k postupu při propouštění pacientů závislých na další péči

Share

Ministerstvo zdravotnictví zveřejnilo na svých stránkách Stanovisko ze dne 2. července 2015 k postupu lůžkových zařízení při propouštění pacientů závislých na další péči. Ministerstvo zdravotnictví reaguje na žádost Odboru zdravotnictví Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 16. února 2015. Znění stanoviska uvádíme níže.

 

Krajský úřad Jihomoravského kraje
Odbor zdravotnictví
Vážený pan
Ing. Jan Čupera
vedoucí odboru zdravotnictví
Žerotínovo náměstí 449/3
602 00 Brno

 

Odpověď na žádost o stanovisko Ministerstva zdravotnictví k postupu lůžkových zařízení při propouštění pacientů závislých na další péči

 

Vážený pane vedoucí,

navazujeme na Vaši žádost ze dne 16. 2. 2015, č.j. JMK 20356/2015, jímž jste se obrátil na Ministerstvo zdravotnictví (dále také jen „ministerstvo”) o stanovisko k podmínkám propouštění pacientů závislých na další péči z lůžkových zdravotnických zařízení a sdělujeme následující.

Ve svém dopise navazujete na dopis paní Mgr. Lenky Bohuslavové, ředitelky odboru zdravotního dohledu Ministerstva zdravotnictví, jímž požádala krajské úřady, aby informovaly poskytovatele lůžkových zdravotních služeb ve své působnosti o nutnosti dodržování vhodných postupů při překládání osob závislých na další péči do následné péče. Jednalo se o reakci ministerstva na situaci, kdy jsou pacienti umisťováni do ubytovacích zařízení, která poskytují zdravotní a sociální služby bez příslušného oprávnění. Rovněž uvádíte, že tuto situaci řeší Krajský úřad Jihomoravského kraje již dlouhodobě, v praxi se však setkáváte i s názorem poskytovatelů zdravotních služeb o splnění zákonných požadavků již pouhým vyrozuměním obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a pak je pacient propuštěn na adresu trvalého bydliště, do ubytovny nebo na adresu sídla obecního úřadu obce s rozšířenou působností bez ohledu na zajištění či nezajištění navazující péče.

Abychom mohli na Vaši žádost o stanovisko adekvátně zareagovat, shrnujeme přehled dotčených ustanovení platné právní úpravy, na kterážto ustanovení ostatně odkazujete.

Podle § 47 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o zdravotních službách”), platí: Pokud není pacient vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen obejít se bez pomoci další osoby, může být propuštěn z jednodenní nebo lůžkové péče až po předchozím včasném vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. Má-li být propuštěn pacient, u něhož není zajištěna další péče, poskytovatel o tom včas informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle adresy místa trvalého pobytu pacienta, a má-li pacient trvalý pobyt na území hlavního města Prahy, informuje Magistrát hlavního města Prahy; obdobně postupuje u nezletilých pacientů se závažnou sociální problematikou v rodině.

Podle § 52 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění (dále také jen „zákon o sociálních službách”), se ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče poskytují pobytové sociální služby osobám, které již nevyžadují lůžkovou péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby a nemohou být proto propuštěny ze zdravotnického zařízení lůžkové péče do doby, než jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb anebo pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb,

A dále podle § 92 písm. c) zákona o sociálních službách obecní úřad obce s rozšířenou působností na základě oznámení poskytovatele zdravotních služeb zjišťuje, zda je nezbytné poskytnout osobě umístěné ve zdravotnickém zařízení služby sociální péče a zprostředkovává možnost jejich poskytnutí; v případě, že nelze služby sociální péče osobě poskytnout, sděluje neprodleně tuto skutečnost poskytovateli zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení je osoba umístěna.

Ministerstvo zdravotnictví souhlasí s názorem krajského úřadu, že výklad zejména ustanovení § § 47 odst. 2 zákona o zdravotních službách nelze chápat pouze prostým jazykovým výkladem dané právní normy, aniž by byly vzaty v úvahy další výkladové metody, zejména pak výklad smyslem a účelem daného ustanovení. Smyslem citovaného ustanovení je dle názoru ministerstva veřejný zájem na ochraně zdraví pacientů, kteří sice již nevyžadují lůžkové zdravotní služby (zdravotní péči) ve zdravotnickém zařízení poskytovatele zdravotních služeb, ale jejich zdravotní stav jim zjevně neumožňuje obejít se bez pomoci další osoby, která mu zajistí určité (sociální) služby, jichž sám není schopen. Jedná se přitom o pacienty, kteří budou zpravidla odkázáni na soustavnou péči, nikoliv péči nahodilou či příležitostnou. Z tohoto důvodu stanovil zákonodárce podmínku propuštění pacienta z jednodenní nebo lůžkové péče až po vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. Tuto podmínku vyjádřenou ve větě první ustanovení § § 47 odst. 2 zákona o zdravotních službách je třeba vztahovat i k větě následující, která vyrozumění nevztahuje k další osobě (typicky osobě blízké), ale k orgánu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu pacienta. Poskytovatel zdravotních služeb tak musí před propuštěním

1) vyrozumět fyzickou osobou, a není-li jí, identifikovat příslušný orgán obce a vyrozumět jej (v obou případech tak musí učinit poskytovatel zdravotních služeb včas, tj. s dostatečným předstihem potřebným k zajištění návazné péče; podle povahy věci potřeba dostatečné včasnosti přímo roste v případě nejistoty ohledně dalšího zajištění návazné péče),

2) zjistit před propuštěním pacienta, zda je zde naplněn předpoklad zajištění návazné péče.

Nejsou-li obě podmínky naplněny, nemůže poskytovatel zdravotních služeb pacienta propustit, ledaže by sám zprostředkoval zajištění sociálních služeb u poskytovatele sociálních služeb, který je k těmto službám oprávněn.

Jsme si samozřejmě vědomi, že problém není pouze na straně poskytovatelů zdravotních služeb, ale i na straně obcí, resp. jejich orgánů, které patrně dostatečně a z řady (třeba i objektivních) důvodů neřeší potřebu odpovídajícího počtu poskytovatelů sociálních služeb s příslušným oprávněním, což je situace dlouhodobě neřešitelná a měla by být na všech úrovních řešena. To však neopravňuje poskytovatele zdravotních služeb k účelovému výkladu povinnosti stanovené zákonem o zdravotních službách a propouštění pacientů i při vědomí, že de facto mu nikdo sociální služby nezajistí, a tím nepřímo podporovat neoprávněné podnikání v sociálních a potažmo i zdravotních službách. Problém má patrně i aspekt finanční na straně poskytovatelů zdravotních služeb (potřeba nasmlouvání sociálních lůžek se zdravotní pojišťovnou, a pokud tato lůžka nasmlouvána nejsou a není zde zdravotní důvod k hospitalizaci pacienta, nese náklady patrně poskytovatel zdravotních služeb), to však není legálním, ale ani dostatečně legitimním důvodem pro propuštění pacienta. V tomto ohledu je na poskytovatelích zdravotních služeb, aby situaci vyhodnocovali a jednali se zdravotními pojišťovnami. Tím však nemá být řečeno, že by sociální služby měli řešit primárně poskytovatelé zdravotních služeb, takové řešení by mělo být podle našeho přesvědčení v dlouhodobém horizontu chápáno pouze jako dočasné a subsidiární. Odpovědnost za zajišťování sociálních služeb nesou v první řadě obecní úřady obcí s rozšířenou působností.Navíc je třeba vycházet z principu jednoty právního řádu, a proto by v případě „spornosti” výkladu shora citovaného ustanovení § 47 odst. 2 zákona o zdravotních službách, mělo být dotčené ustanovení interpretováno a aplikováno i v souvislosti s příslušnými ustanoveními zákona o sociálních službách, která již konkrétněji specifikují postup při propouštění pacienta, jehož zdravotní stav vyžaduje následnou péči a jemuž tato péče není zajištěna jinou (fyzickou) osobou. Jak pregnantně formuloval např. Nejvyšší správní soud, právní řád České republiky totiž tvoří jednotný celek, jehož jednotlivé části jsou spolu ve vzájemných systémových souvislostech. Konkrétní pravidlo chování proto bývá vyjádřeno často nikoliv v jediném předpise, ale v několika předpisech, případně neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku, je nezbytné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla spravedlivě a rozumně zodpovězena (Rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003). Konečně nezastupitelnou roli má ve výkladu právních předpisů i princip právní jistoty, který lze chápat tak, že v souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce z nejrůznějších důvodů zvolí řešení jiné, musí je tím spíše přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřit v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům. Neučiní-li tak, je zcela na místě dát přednost takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost.

Mgr. Jan Bačina v. r. pověřen řízením odboru právního

Na vědomí:
Všem krajským úřadům
Odbor zdravotního dohledu MZ ČR

 

Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví