Je čas zvýšit příspěvek na péči všem, kteří ji dostávají doma

Poslanecká sněmovna 8. prosince 2018 schválila senátní návrh na zvýšení příspěvku na péči ve čtvrtém stupni z 13 200 na 19 200 korun měsíčně pro ty, kteří péči dostávají doma. Senátní novela zákona o sociálních službách významně navyšuje příspěvek na péči pro osoby v domácí péči ve III. a IV. stupni závislosti, tj. pouze pro osoby, které nevyužívají pobytové sociální služby. Ve IV. stupni závislosti na péči se tak příspěvek zvýší o 6 tisíc ze 13 200 na 19 200 Kč, a ve III. stupni se navyšuje o 4 tisíce z 9 900 na 13 900 Kč u dětí a z 8 800 na 12 800 u dospělých (viz více informací).

Zvýšení ve IV. stupni se podle analýz MPSV z minulého roku mělo týkat 25 tisíců osob a státní rozpočet by mělo vyjít na 1,8 miliardy korun. Vládní novelu zákona o sociálních službách, kterou předložila tehdejší ministryně Michaela Marksová, Sobotkova vláda schválila již v březnu minulého roku. Předpokládaná účinnost byla od ledna 2018. Návrh však minulá sněmovna neschválila. Všichni, o které doma pečují blízcí nebo pracovníci služeb, nyní znovu získali naději. Schválením návrhu by společnost vyslala důležitý signál, že preferuje domácí péči před péčí ústavní, respektuje práva osob se zdravotním postižením bez ohledu na věk, a oceňuje práci rodinných, neformálních či laických pečujících.

Čas na reálnou finanční podporu života v domácím prostředí

Zvýšení příspěvku na péči u lidí, kteří jsou doma a ne v pobytovém zařízení, je přitom zásadní a první krok k paradigmatické změně a posunu k podpoře života v domácím “přirozeném prostředí”. Tak, jak to stanovuje a preferuje zákon o sociálních službách. Cílem sociálních služeb by měla být integrace a inkluze, a to nejen osob se zdravotním postižením, ale i dalších skupin a příjemců tak zvané dlouhodobé péče, z nichž většinu tvoří senioři.

Systém financování sociálních služeb však možnost volby života doma často mnohým neumožňuje. A navíc poskytovatele ani příjemce nemotivuje, aby terénní a ambulantní formy služeb a péči preferovali. Jinými slovy nenabízí finanční pobídky pro současné nebo potenciální poskytovatele sociálních služeb k preferenci a rozšíření nabídky služeb v domácím prostředí.

Doma si přitom přeje žít, stárnout i zemřít drtivá většina z nás. Ve skutečnosti však stále umíráme hlavně v nemocnicích. A stále častěji také v ústavech dlouhodobé péče, ať už těch sociálních nebo zdravotních.

Zvýšení příspěvku těm, kteří jsou doma, je proto přirozeným a logickým vyústěním těchto preferencí. Příspěvkem na péči se totiž stát podílí na zajištění péče. A tu chceme většinově doma. Je proto logické, že sociální systém bude reflektovat náklady, které jsou pro “nakupující”, tj. osoby s příspěvkem a jejich blízké, vyšší, pokud si přejí zůstat doma, ve svém bytě, domě a komunitě.

Podle OECD se pravděpodobnost dlouhodobé péče ve formě ústavní zvyšuje s věkem. Potřeba pobytové péče bude se stárnutím populace a silných ročníků určitě dále růst. Šance na život doma místo života v pobytovém (ústavním) zařízení by však neměla záviset na příjmu, věku, etnicitě, pohlaví či jiném důvodu, ale hlavně na našich preferencích. A samozřejmě s přihlédnutím k možnostem a spoluodpovědnosti za realizaci této volby.

Pokud to s deinstitucionalizací sociálních a zdravotních služeb pro osoby se zdravotním postižením, lidi s duševním onemocněním a další myslíme vážně, bylo by strategicky neprozíravé dopustit živelnou a neregulovanou institucionalizaci “péče o staré a nemohoucí”, která u nás de facto probíhá při souběžné stagnaci domácí péče. A je těžko měřitelná, protože se neodehrává jen v legálním rámci sociálních služeb, ale i v podobě paralegálních ubytoven, levných chudobinců a starobinců nebo naopak “luxusního seniorského bydlení” v soukromých rukou.

Zvýšení příspěvku při péči doma je jen začátek reformy dlouhodobé péče

Bez zásadní podpory “stárnutí doma” prostřednictvím spektra sociálních a zdravotních služeb”, jak dlouhodobou péči definuje OECD a WHO, hrozí přebujelá institucionalizace služeb dlouhodobé péče.

Zvýšení příspěvku pro ty, kteří pečují nebo žijí s handicapem doma, ať už z důvodu postižení nebo věkem podmíněné disability a omezení v každodenních aktivitách, je prvním nezbytným krokem k posunu směrem k “péči orientované na člověka”, tedy nikoliv na poskytovatele nebo na “systém”, a k očekáváním většiny z nás, že v případě stáří budeme moci žít co nejdéle doma. A dostaneme k tomu možnost.

Klíčové pro posílení péče doma je, aby nebyli podhodnoceni a znevýhodněni zejména pracovníci v terénních a ambulantních sociálních a zdravotních službách. Oproti těm, kteří pracují v ústavních zařízeních. Ale naopak, aby byli za náročnost, a i měřitelné výsledky, své péče bonifikováni. Je to tedy o měření kvality péče a služeb postavené na měření výsledné kvality života. Ta se odvíjí od osobních hodnot a preferencí.

Zásadní také je, aby poskytovatelé sociálních a zdravotních služeb dostali více prostředků na klienty a pacienty, kteří jsou doma. To je primárně spíše hodnotová volba  než výsledek ekonomické analýzy. Ano, a také je to “politikum”. Stejně tak jako chceme kvalitnější učitele, abychom měli kvalitnější vzdělávání, a říkáme, že musí mít adekvátní mzdu, také domácí péče musí být finančně výhodnější pro všechny.

O tom, do jakého druhu péče budou směřovat veřejné prostředky, ať už obecní, krajské, státní nebo zdravotních pojišťoven koneckonců rozhodujeme my sami jako voliči.

“Institucionalizace” dlouhodobé péče probíhá při větší či menší míře pasivity nebo podpory krajských a lokálních politiků, reprezentantů a samospráv, kteří chtějí prioritně investovat do kapacity domovů pro seniory a nikoliv zázemí pro integrovaná centra komunitních služeb a jejich pracovníků. Přes strategie, dokumenty a proklamace na národní, regionální a místní úrovni je častěji vidět a slyšet spíše snaha všechny problémy vyřešit větším množstvím betonu a cihel. Intenzivně medializovaná strategie reformy psychiatrie je dobrým příkladem hodným následování v “dlouhodobé péči” obecně. Měla by totiž stát na “vysunutí služeb” za klientem a pacientem a na interdisciplinární, multiprofesní a interresortní spolupráci.

Pokud chceme rozvoj integrovaných služeb a posílení podpory domácí péče na místní úrovni, pak zvýšení příspěvku při péči doma je zásadním, symbolickým krokem. Integrace služeb by přitom neměla probíhat jen mezi resorty, ale i mezi “cílovými skupinami”. Možná je zde větší potenciál úspor než v diskusi o tom, jak nákladná je péče domácí a pobytová či ústavní a její jednotlivé složky a parametry.

V debatě o příspěvku na péči a podpoře osob se zdravotním postižením a seniorů se sníženou soběstačností se senát ukázal jako dobře fungující pojistka. Vrátil do hry systémovou změnu, kterou dlouhověká společnost potřebuje, orientaci na “absorbční kapacitu” komunit, rodin, společnosti integrovat a začlenit lidi s různým zdravotním potenciálem, aby zůstali plnoprávnými členy, ne specifickou kategorií na okraji.

Výše příspěvku na péči platné od července 2019 (více informací)

Autor: Petr Wija